Věštění

Věštebné praktiky starověku

Lidé antického světa si všechny neobyčejné jevy a události spojovali s božským počínáním. O tom svědčí také to, že latinské slovo divinius (věštění) je odvozeno od stejného kořene jako deus (bůh), či divinus (božský).
Cicero rozděluje věštění na přirozené a umělé. Mezi přirozené metody patří výklad snů a proroctví osoby v transu. K umělým pak astrologie, věštění z vnitřností zabitých zvířat (hauruspicie), z letu ptáků (auspicie), neobvyklých úkazů, znamení a z losování. Cicero se ve svém spise Předtuchy a výstrahy věnuje všem těmto metodám. Nechybí však ani skeptický pohled na věc. Děje-li se vše osudem, nic nás nemůže napomenouti, abychom byli opatrnější, neboť ať se zachováme tak či onak, přece jen se stane, co se státi má.

Přirozené metody věštění

Výklad snů byl velmi oblíbený a hrál v antické kultuře důležitou roli. Zabývali se jím specializovaní vykladači a často se spekulovalo o tom, zda jejich postupy nejsou založeny na podvodu. I v antickém světě se našli šarlatáni, kteří se chtěli vetřít do přízně vládnoucí vrstvy. Za zmínku stojí Snář, který sepsal stoický filozof Artemidóros už ve 2. stol. n. l. Tato kniha se stala inspirací pro Sigmunda Freuda. Obsahuje až 1400 snových výkladů. Podle M. Rýzla a L. Kysučana můžeme rozdělit sny na:

1. sny uměle navozené v renomovaných věštírnách za účelem sdělení věštby v průběhu spánku
2. ozdravné, léčebné sny (inkubace)
3. inspirační sny
4. zákazy ze strany bohů
5. náhodné vize a předtuchy, zlé, strašidelné sny

Výkladem snů se zabývali v Asklépiově chrámu v Epidauru. Pomocí minerální vody a vína se zde vyvolával ozdravný spánek. Dalšími známými věštírnami, kde se provozovalo snové věštění, byly Trofóniova svatyně v boiótské Lebadeji nebo věštírna u města Thalamai. Využívalo se především inkubace, neboli chrámového spánku, který byl navozen po nejrůznějších očistných rituálech a koupelích. První zmínky o inkubačním spánku známe již ze starého Egypta, kde jej využívali za účelem léčby.

O tzv. inspiračních snech, ve kterých bohové seslali tvůrčí myšlenky, se zmiňuje také Pausanias: O Aischylovi se vypráví, že spal jako chlapec na poli, hlídaje hrozny, a tu prý u něho stanul Dionýsos a nakázal mu, aby složil tragédii. Jakmile nastal den, chtěl poslechnout, a když se pokusil básnit, šla mu prý velmi lehce.

O snech, ve kterých bohové zakazovali či napomínali, nemáme mnoho zmínek. Pravděpodobně šlo o zviditelnění autorů, kteří doplňovali své texty o tyto ohromné výklady. Pausanias popisuje ve své knize také sny, jež nějakým způsobem snícího varovaly. Předtuchám či vnuknutím bez záměrného působení se věnuje celá řada děl antické literatury. Patří mezi ně i Cicerův spis O věštění či Herodotovy Dějiny.

Další kategorií je prorokování osoby v transu. S tímto typem prorocké zkušenosti se můžeme setkat i v dnešní době, a to v domorodých magických naukách některých izolovaných kultur. Ze starověku se zachoval dvojí typ této zkušenosti. V prvním případě proroctví vychází z nadvědomí, v druhém dochází ke ztrátě kontroly věštce nad svým egem. Osobnost jedince je nahrazena mocnou entitou, která pak promlouvá jeho ústy.  Obě zmiňované metody se často provozovaly ve věštírnách. Zde se prostřednictvím kněze či kněžky prorokovalo. Nejznámější byly Sibyly a Pýthie se schopností vidět do budoucnosti.

Umělé metody věštění

Astrologie nepatří přímo do sféry psychických jevů. Zrodila se v Babylónii a časem se rozšířila do jiných zemí. Věřilo se, že pohyby nebeských těles určují události na zemi. Babylónští se také jako první zabývali postavením planet v okamžiku narození člověka a dali prazáklad dnešním horoskopům.

U Římanů byly oblíbené zejména věštecké techniky auspicie a haruspicie. Auspicie vycházela ze zaznamenávání a vykládání nejrůznějších přírodních znamení, jako bylo například chování zvířat, let ptáků, zobání posvátných kuřat či nebeské úkazy. Prováděli je kněží zvaní auguři. Haruspicie se pak zabývala zkoumáním vnitřností obětovaných zvířat. Určité odchylky se vykládaly jako příznivé či nepříznivé znamení.  Nejčastěji se při výkladu budoucnosti používala játra, ve kterých se údajně nacházela duše, cit a samotný život. Stejnou teorii uznávali v některých kulturách Mezopotámie. Obě tyto věštecké praktiky měly silný vliv na chod římské politiky, využívalo se jich před každým důležitým rozhodnutím. Časem se obě techniky zneužívaly k politickým cílům.

Vates neboli potulní věštci keltského původu věštili ve stavu extáze. V chrámu bohyně Fortuny v italském městě Praeneste se věštilo pomocí losů (tzv. sortes) vytahovaných z urny.  Mimořádnou pozornost věnovali Římané znamením, která ohlašovala nějaké neštěstí. Říkalo se jim omina a prodigia. Znamením mohl být přírodní úkaz jako blesk, zřícení budovy, ale i zlý sen.